Prešov
Na neděli 15. dubna byl naplánován v Prešově na Slovensku první podnik mistrovství zóny střední Evropy a náš tým tam odjel v plném složení.
Cesta do Prešova proběhla bez nejmenších komplikací. Předpověď počasí nebyla nijak pozitivní, ale naštěstí se jako vždy nevyplnila a přestože sluníčko jsme za celý den nezahlédli a bylo poměrně chladno, tak déšť nás doprovázel jen po cestě tam a zpět.
Na závodě samotném to ovšem skřípalo od samotné formální přejímky, kdy pořadatel nenašel naše přihlášky, chyba byla někde v elektronické poště, stane se. Pokračovalo to tréninkem, kde jsme k našemu rozčarování zjistili, že Slovenský „majstrák“ a to i v případě, že jde o evropský podnik, se jezdí bez tréninku, přesněji řečeno veškerý trénink se odehraje v tzv. hadu, kdy se všichni jezdci seřadí za sebe a projedou trasu pomalu společně. Dalo by se říct, že jde o jiné pojetí tréninku a že všichni mají stejné podmínky, kdyby vzápětí nezačala zběsilá jízda některých jezdců a to i několikrát za sebou. Když jsme ovšem přijeli na start, že si trasu projedeme rovněž, abychom teda měli stejné podmínky jako většina jezdců z Rakouska Maďarska a Slovenska, která jela zónu, tak jsme se dozvěděli, že již trénink skončil. Zajímavé, ale rozhodnutí organizátorů jsme v zájmu hladkého průběhu závodu respektovali, přece jen šlo o náš první letošní podnik a ten jsme brali spíš jako takové rozjetí se do nové sezóny.
Za nedlouho začala první ostrá jízda a ta se nesla ve stejně chaotickém duchu jako již zmiňovaný trénink, přestože se měli jezdci řadit na start podle startovních čísel a jen ti, kteří jeli na vozidle dva měli právo jet mimo toto pořadí, tak nastal neřízený chaos a všichni jezdili v pořadí jaké je napadlo což mělo za následek to, že než jsme zjistili, že máme jet a než jsme se stačili vystřídat, tak uzavřeli start a Pepovi oznámil startér, že již je první kolo odjeto a že nesmí startovat a stížnosti ať jde řešit na riaditělstvo súťaže. Pepovi ruply nervy a došlápl si přímo na ředitele soutěže. Po ostřejší výměně názorů se ředitel rozhodl, že Pepa odjede první kolo v pauze mezi koly, nastalo ovšem to se dalo předpokládat a Pepa ve stresu chyboval a prolétl mlíkem mimo trať a tak již jen vycouval a do cíle dojel na volnoběh.
Ve druhém kole to vypadalo dost podobně, co se startovního pořadí týkalo, ale to jsme byli již ostražitější a start jsme si pohlídali. A teprve až v posledním kole si to pořadatel začal formovat a hlídat startovní pořadí.
Co se výsledků týká tak v prvním kole zajel Laďa s Pavlem čas někde kolem pátého místa absolutně. Ve druhém kole kluci ještě o dost svoje časy zlepšili, konkrétně Laďa zajel jeden z nejrychlejších časů a Pepa zajel konečně regulérní kolo i když to nebylo nijak výrazně rychlé, ale na první desítku a hlavně pro uklidnění to stačilo. To už jsme se ovšem stali terčem v oku některým rakouským a slovenským závodníkům. Ve třetím kole jeli kluci podobně jen Pepa konečně svůj čas výrazně zlepšil. Což mělo za následek to, že Laďa vyhrál skupinu „A“ ,Pavel skončil druhý a Pepa třetí ve skupině „N“. V absolutním pořadí jsme skončili takto, Laďa druhý, Pavel šestý a Pepa sedmý.
To ovšem odstartovalo vlnu protestů nejprve ze strany Rakouského závodníka Lidauera, který se nedokázal smířit s tím, že jeho několikaset koňové auto porazil stařičký asi sto koňový Opel. Když se zdálo, že je vše v klidu tak již klidné vody opět rozvířil slovenský závodník Okali a to ze stejného důvodu, jen mu se nezdálo ani auto na kterém startovali Pepa s Pavlem, nejzajímavější na tom bylo, že tento Slovenský závodník nejel ani v jedné z našich tříd a jen prostě neunesl porážku a dělal důležitého. Do třetice se opět ozval Rakouský závodník, a tak se vyhlášení pořád nesmyslně oddalovalo. Ale nikdo neměl odvahu podat oficiální protest a složit kauci a tak nakonec se organizátoři předvedli jako profesionálové a vše zdárně ukončil hlavní technický komisař. A mohlo konečně začít vyhlášení výsledků, kterého se ovšem, (asi v duchu fair play), nezúčastnil zhrzený již zmiňovaný rakušák Lidauer, ale pohár si nechal donést od svého kolegy do depa (zřejmě nějaká rakouská sportovní specialita).
Co říct závěrem, přišli jsme na to, že sice můžeme v Evropě závodit, jen musíme jezdit pomalu jinak budeme neustále terčem útoků ze strany poražených jezdců, jak jinak se dá vysvětlit to, že si někdo stěžuje na to, že ho porazilo výrazně slabší auto.
Za necelé tři týdny se již jede první závod českého mistrovství a jejím jako každý rok nádherný závod v Kdyni na obávaném, ale jezdci milovaném kopci Koráb a my se opět přihlásíme s další reportáží.
JV